Finanční pravidla v partnerském vztahu

Kdo fungoval nebo funguje v partnerském vztahu, tak na toto téma určitě dříve či později narazil. Láska je samozřejmě super, ale peníze k životu přece jenom taky potřebujeme. Nechci v tomto příspěvku řešit detaily nějakého konkrétního finančního systému, to si nechám někdy na příště. Teď mi jde čistě o princip řešit/neřešit a kdy. A byť se toto jeví jako něco, s čím si přece každý v pohodě poradí, tak kolem sebe vidím čím dál víc lidí, kteří doma kolem nastavení finančních pravidel chodí jako kolem horké kaše a neví, jak a kdy to uchopit.

Začátek bývá většinou romantika – káva, drink, večeře, kino, výlet (ehm…tedy takhle to bylo a věřme, že brzy i bude možné)… Zatím vlastně ještě o nic moc nejde, takže málokdo má potřebu zatím nějaká pravidla řešit. I když ti zkušenější, co třeba mají v tomto směru nějaký ten karambol za sebou, si už tady nenápadně začínají všímat…

Když se vztahu daří a máme pocit, že to někam vede, tak poskočíme do druhého dějství. Podnikáme více společných aktivit nebo jedeme společně na dovolenou apod. a na to už je třeba více peněz než na tu kávu nebo kino. Tady začíná být zajímavé pozorovat taktiku zúčastněných. Někdo zaujme vyčkávací pozici („třeba nebude chtít nic přispět“), jiný se k tomu postaví čelem („to je blbý, abys to platil/platila ty, samozřejmě půlka jde za mnou“) nebo dokonce zaujme pozici granda („ne, ne, neexistuje, samozřejmě to všechno zaplatím já“).

No a když se stále vše daří, posouváme se ve vztahu dále. Třetí dějství v podobě společného bydlení buď nastává nyní nebo se rovnou jaksi samozřejmě přidá už během toho druhého dějství. A v této fázi vzniká riziko takové zvláštní situace. Obzvláště v případech, kdy jeden z partnerů začne bydlet u toho druhého a ještě častěji, když už partneři mají něco odžito a nezakládají první domácnost.

Pokud se totiž oba aktéři včas nedohodnou na finančních pravidlech, může ve vzduchu tak nějak podivně viset cosi nedořešeného, co se nikomu nechce moc otevírat. Jeden z partnerů může mít pocit, že vztah finančně dotuje, ale nechce to řešit, aby nevypadal „trapně“, že všechno staví na penězích. Druhý z partnerů si této nerovnováhy může být vědom, ale taky to z nějakého důvodu nechce otevírat. Nebo si toho dokonce ani nemusí být vědom a jenom se diví, proč je ten druhý pořád s něčím nespokojený.

Čím déle tento finanční nesystém a nekomunikace na toto téma trvají, tím  roste šance, že to jednoho dne vybublá a může to vztah třeba zbytečně definitivně pohřbít.

Co s tím? Každý vztah je jiný a je namíchán z různých ingrediencí (věk, „moje děti“, „tvoje děti“, „naše děti“, „moje hypotéka“, „tvoje hypotéka“, životní zkušenosti, finanční situace apod.), takže rada se určitě nedá paušalizovat.

Já osobně mám zkušenost s dvěma opravdu extrémy – nastavení pravidel společného finančního fungování hned na úplném začátku vztahu a nenastavení žádných pravidel (tzn. podílel se každý podle své momentální úvahy). Můžu potvrdit, že žádný z nich nebyl životaschopný.

Osobně si dnes myslím, že téma finančních pravidel je vhodné mezi partnery otevřít nejpozději před společným bydlením (a to i kdyby to třeba mělo být společné bydlení vždy jen pár dnů v týdnu). Když se dané téma aspoň nakousne, snáze se už rozpracuje do potřebné podoby. Oba partneři si ušetří řadu starostí, když jsou na pravidlech předem dohodnuti, ví, z čeho vycházet a hlavně přijde jim normální se na toto téma bavit . Naopak čím déle to člověk odkládá, tím hůře se k takovýmto diskuzím odhodlává a tlačí to před sebou třeba do nekonečna.

V každém případě je potřeba mít na paměti, že vyřešené a nastavené finance jsou pro fungující vztah základem.

A jak to máte vy? Jaký postup se vám nejlépe osvědčil? A který byste naopak ze svého pohledu nedoporučovali a proč?